Jirka byl jako každý jiný kluk. Jako ty, jako tvůj kamarád, jako tvůj spolužák.

Na učlišti se seznámil s Romanem. Roman nebyl špatný kluk, ale bydlel jen s matkou, protože otec odešel když byl malý. Toulal se po nocích a navazoval všelijaké známosti. Jednou (v prváku) prozradil Jirkovi vzrušeným hlasem, že u nich večer dělá mejdan a že pozve řadu svých známých. “Taqečer,” rozloučil se s Jirkou.

Večer se Jirka omluvil, že si jde hrát na hřiště a že se vrátí až pozdě v noci. Rodičům to nepřišlo divné, Jirka je přeci rozumný hoch.

U Romana doma to už jelo. Po pokoji se potácelo několik postav. Roman seděl v kroužku kolem týpka v lateksu a kůži. “Čau, tohle je Jirka a tohle je Alan,” představil je. “Ahoj, Jiří, posaď se k nám,” vyzval Jirku Alan. “Dáme si jointa, (marihuanová cigareta, pozn. aut.) ne?” zeptal se Roman Alana. “Ano, to je dobrý nápad,” odvětil Alan a vyndal z kapsy různé podivné věcičky. Jirka nechápal o co jde a jen zíral. Alan udělal z papírku kornoutek a dovnitř vsypával zelenou drť. Když byl hotov, strčil tuto marihuanovou cigaretu do dlouhé špičky. “A jedem,” oznámil těsně před tím než škrtl zapalovačem.

Jirka přijal nabídnutou cigaretu, aby se neztrapnil a nevypadal jako trouba. Natáhl z plných plic a ....... totálně moc se rozkašlal. Takhle se ztrapnit! “Ty seš ale trouba!” smál se jeden z Romanových kamarádů. “To nic zkus to znova,” radil Alan. Jirka to jěště asi čtyřikrát zkusil se stejným výsledkem. Bylo mu špatně od žaludku, motala se mu hlava. “Tak to je ono? Nic moc,” svěřil se Romanovi. “Musíš se naučit kouřit, napoprvé to nejde nikomu,” vysvětlil Roman. “Řeknu Alanovi a zítra si dáme zas.”

Jirka se vracel domů. Bylo 00.30. Jirkovi šly hlavou různé myšlenky:

-Alan je třída. Všichni hned ztichnou když on začne mluvit. A to oblečení. Vedle jeho lateksových kalhot vypadám ve svých teplákách značky Triola jak občan Rumunské republiky.

-Vzal jsem drogu!!!

-Zítra se naučím kouřit. To bude něco. Třeba mi bude stejně jako Romanovi a ostatním. (Smáli se jak při Televarieté. Roman se prý dokonce vznesl půl metru nad zem.)

Jak Roman řekl, taxe stalo. Nazítří na ně Alan čekal na lavičce v parku. “Mám totálně supr modýlek, tohle tě pěkně nadzvedne.”

Podrobně Jirkovi vysvětlil jak má kouřit. Šlo mu to o moc lépe než včera a dokonce cítil účinky. Smál se poletujícímu igelitovému pytlíku, lechtalo ho po těle, měl prdlé nápady. Líbilo se mu to. Domů se vracel až pozdě večer. “Ahoj maminku a tatínko,” pozdravil rodiče, “dobrou chuť” rozloučil se a šel spát. To ještě netušil, že mu právě ujely nohy na šikmé ploše...

Podivné ráno... Jirka se omámeně potácel po bytě, polil se čajem, nevyndal si vospalky a zapomněl si vyndat kartáček z pusy, čímž po cestě do školy budil rozruch. Vyučování prožil jako ve snu. Nesoustředil se, neodpovídal na dotazy. O velkou přestávku se s Romanem dohodli, že odpoledne zas půjdou fetovat marihuanu. Roman měl od Alana zbytek od včera.

Situace ze včerejška se opakovala. Jirka už hulil jak profík a vyhulil se jak dělo. “To je žrádlo, tohle žeru..apod.!!!” vykřikoval Jirka přes celý park.

“Vy nemáte úkoly?” divila se večer maminka. “Dneska ne, mami,” lhal Jirka totálně hotovej. Bál se dnes zůstat dlouho venku, aby se rodiče nečílili, ale jít domů v tomhle stavu byla sebevražda. “Prosim tě, co máš s očima?” všiml si tatínek. Co na to xakru říct...

Co se dělo druhý den ve škole, nebylo nic příjemného. Jirku bolela hlava, byl nevyspalý, protože do noci poslouchal ve walkmanu kazetu od Romana. Učitelé obtěžovali vyučováním, chtěli domácí úkoly, psali pětky atd. A Roman jěště ke všemu nebyl ve škole. A po škole? Jirka se v delirickém oparu potloukal po centru. Jeho tělo poprvé pocítlio abstinenčí příznaky. Dokázal myslet jen na jediné: Chci dávku, jaxehnat dávku, chci svou dávku, kde by se dalo něco sehnat... Aspoň trošku.

Vzpomněl si, že mu Roman říkal, že Alan bydlí za nádražím. Ani o tom nevěděl a najednou stojí ve vilové čtvri u nádraží. Najít Alanův dům nebyl taqelký problém, jaxe zdálo. Z jednoho domu se ozývaly podivné rány. (Jirka tomu ještě moc nerozuměl, jinak by věděl že tam šlapal príma hauzík.) Dlouho se nerozmýšlel a zazvonil. Z okna vykoukl Alan. Na tričku měl nápis TIM LEARY IS MY BEST FRIEND. “Ahoj Jiří, pojď nahoru, je otevřeno.” Takovéhle příjemné přivítání Jirka nečekal. U Alana byl Roman! Přivítali se a Jirka vysvětlil, proč přišel: “Alane, potřebuju trávu (slangový výraz pro marihuanu, pozn. aut.)!” “Tak to seš v loji, protože já nemám. Teda mám, ale to ti nemůžu dát, stálo mě to pěkný prachy.” “Ale já nemám peníze,” zoufal si Jirka. “Třeba bys mi to moh vynahradit jinak, fešáku.” Vtom zazvonil zvonek. Alan odešel vedle vykouknout. “Nemám nic, di do prdele, krávo!”, slyšeli hoši odvedle.

“Co myslel tím, že bych mu to mohl vynahradit jinak?” ptal se Jirka Romana. “Chce se s tebou vychrápat, fešáku,” smál se Roman. Jirkovi to nedocházelo. “Je to buzík. Líbíš se mu, myslíš, že rozdává drogy každýmu troubovi?” vysmíval se Roman. Alan se vrátil s ubalenou marihuanou. Jirka ožil. Chci to, chci to, chci to, chci to, chci to, chci... jelo mu v hlavě. “Dej mi to,” prosil. “Nejde to, víš vůbec kolik to stojí?” odmítl Alan. Jirkou cloumal absťák. “Tak jdem vedle...” rezignoval. Jirka se propadal do bezedné propasti, která nemá dno a ani o tom nevěděl...

Jak je to dlouho, co byl Jirka normální chlapec? Týden? Dva? Tři? Měsíc? Jirka frčel ve vlaku, který nikde nestaví. Nějaký čas už bydlel u Alana. Jirka myslel, že je to tak týden, ale ve skutečnosti to byl skoro měsíc. Doma řekl, že jedou na výlet (což vlastně byla pravda), ale trochu ulít a nevšim si, že už je to tak dlouho. Do školy už skoro nechodil. Hodně se toho změnilo, když Jirkovi přestala stačit marihuana a dostal chuť na “něco tvrdšího”. U Alana, který do sebe cpal kdeco, se vždycky něco našlo. Stačilo pár chvil u něj v pokoji na gauči a mohl mít co chtěl.

Jirka měl smůlu v tom, že se seznámil zrovna s Alanem - narkomanem ve vysokém stadiu závislosti. Měl pocit, že šlehnout si půl gramu háčka, frknout lajnu péčka, lajnu káčka, dát si tripa, jointa, houby, lepidlo a kafe je docela normální. Začal dělat to, co viděl u Alana. Jeho život se změnil. Jeho zájmy se vytratily, už jen hulil, šňupal, píchal si a nechal se píchat. Poslouchal psychopatickou hudbu, četl oplzlý feťácký magazín FRANTIK. O svou rodinu se nestaral. Zato rodina se starala. Maminka z Romana vytáhla kde se její chlapeček zdržuje a jednoho dne zazvonila na Alanův zvonek. Jirka byl zrovna ve stavu, kdy ani nevěděl jaxe jmenuje, ale maminku poznal. “Chlapče ty jsi ale znarkomanovaný” (sjetej, pozn. aut.), spráskla maminka ruce a okamžitě ho odtáhla domů. Na Alana poslala policii.

Jirka přestal drogovat a měl zaracha. Prodělával maminčinu odvykací kůru.

Onoho dne se už Jirka cítil lépe. Abstinenční stavy odeznívaly a myslel si, že nejhorší má za sebou. Jirka měl poprvé za dlouhou dobu světlou chvilku. Telefon na stolečku zazvonil. “Haló,?” ozval se Jirka. “Ahoj, Jiří.” Alan. “Byl jsem na testech. Máš ajc. Taxe měj.” Jirka to jako obvykle nějak nepochopil. Uplynulo půl hodiny a Jirkovi to došlo. Sesunul se do křesla. “Proč jsem si jenom tenkrát u Romana dával toho jointa”, (marihuanová cigareta, pozn. aut.) litoval. Pozdě...             (bg)